Na pokraji rozumu

Autor do románu vtělil nezvykle velké množství vlastních filozofických a společensko-politických úvah a představ, což je pro román tohoto typu spíše méně příznačné. Kromě zhroucení rakousko-uherské pseudomorálky, kterou meziválečná jugoslávská společnost v mnoha směrech chtěla převzít, vyčpění náboženských autorit a předpisů a bujení mnoha nových skupin a směrů s „jednoduchými recepty“ na řešení společenských problémů se vlastně neobjevoval žádný „návod“ na spravedlivý život. V předválečné Jugoslávii se žádný „prorok každodenní drobné a poctivé práce“ nezjevoval. Celé to samozřejmě v další rovině souvisí s hlubšími pochybnostmi, které Krleža o směřování komunistických stran pod taktovkou Stalina téměř v předvečer 2. světové války v té době měl. Že to nebyly liché pocity, se ukázalo nejen v Jugoslávii, ale v celé východní Evropě již za pár let. Proto lze Na pokraji rozumu vnímat i jako jistou Krležovu rezignaci na smysluplnost klasických „revolučních změn“, na nichž budování „lepších zítřků“ podle představ většiny komunistů stálo. Zároveň ale Krleža zůstával komunistou…