Povídky karlštejnského havrana

Povídky karlštejnského havrana patří k nejoblíbenějším knihám Václava Beneše Třebízského. A právem. Třebízský se tu v povídkách, spojených mezi sebou v jeden organický celek vyprávěním staletého havrana z Karlštejna — je to jakési ztělesněné svědomí historie — nabádavě obrací především k mládeži, aby se učila žít z historie svého národa, z jejích období slávy i z dob poroby. Je pravda, že Třebízský — na rozdíl od Jiráska a Wintra — nerozlišuje historická fakta od smyšlenek, že přemíra citové zaujatosti a horečnost, s níž psal své práce, mu mnohdy nedovolovaly proniknout hlouběji v podstatu věci a leckdy snižovaly uměleckou hodnotu jeho děl.
Jedno však měl Třebízský s nimi společné. Citlivý smysl pro sociální nerovnosti, který především určoval jeho dílo. Uplatňovalo skutečně důsledně myšlenku vlasteneckého působení literatury na nejširší vrstvy národa, stalo se lidovým čtením v tom nejkrásnějším smyslu slova.