Rozmanité léto

Osud této malé knížky, jež se objevila před šedesáti lety, v roce 1926, můžeme počítat k největším překvapením v novější české literatuře. Vždyť ji napsal tenkrát už známý a uznávaný prozaik Vladislav Vančura , a to ve chvíli, kdy mu imponovala poetistická nálada a záliba v hravém způsobu vyprávění a života. Vždyť k ni už pro první vydání nakreslil vtipné ilustrace Josef Čapek. Ivan Olbracht o ní řekl. že je to vedle Haškova Švejka „jedna z nejpůvabnějších knih, které byly v Čechách napsány“. A přece Rozmarné léto za Vančurova života už víckrát nevyšlo. Teprve když se autor stal klasikem, ožil z jeho odkazu nejvíc snad právě tento veselý příběh, zdánlivě jenom humorný, ale poprvé představující také autorův měnící se životní názor.

Poválečná cesta Rozmarného léta pak už byla jasná a příznivá; přispělo k tomu i další překvapeni, jímž bylo téměř doslovné zfilmování románu, a to i se zachováním jeho zvláštně stylizované řeči. Dnes patří Rozmarné léto k často vydávaným a hodně čteným knížkám moderní české prózy a některé věty z tohoto románu se staly obecně rozšířenými úslovími. Kolik čtenářů strávilo s knížkou příjemný čas, se nedá ani odhadnout. Čím si Rozmarné léto tak podmanilo čtenáře? Je hned nápadné, že se v něm uvedl v nové a rozhodující roli Vančurův smích jako životní filozofie. Asi nebude nutné opakovat, co se v příběhu umístěném do poklidného lázeňského městečka, pouze na tři dny rozrušeného příjezdem kouzelníka a jeho sličné pomocnice, odehrávalo mezi čtyřmi muži